Odpovědnost rozhodce za škodu
Autor: JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., LL.M., LL.M.
Rozhodčí řízení je opět předmětem zřetelného zájmu, a to zejména po vyloučení možnosti rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv, k němuž došlo novelou zákona s účinností od 1. 12. 2016. Stále více roste zájem ze strany podnikatelské veřejnosti. Mediální obraz rozhodčího řízení se v poslední době v důsledku vyloučení sporů, kde jednou ze stran je spotřebitel, lepší a rozhodčí řízení již není díky absenci spotřebitelského prvku zpolitizované. V rozhodčím řízení neboli arbitráži mezi dvěma nebo více právnickými nebo dvěma fyzickými osobami, které nejsou v právním postavení spotřebitele, se opět projevuje mnoho výhod ADR (Alternative Dispute resolution), jako je rychlost, neveřejnost, mlčenlivost, jednoinstančnost, které byly v minulosti nezaslouženě upozaděny na úkor medializace negativ spotřebitelské arbitráže. I když i dnes ještě tu a tam judikatura Nejvyššího soudu České republiky ve věci většího zapojení arbitrážních center připomíná dobu temna a je 5 let pozadu, jak jsem na to relativně nedávno upozornil[1], nastává doba, kdy je možno věcně diskutovat o některých tématech, která nebyla v uplynulých letech příliš traktována. Jedním z nich je i téma odpovědnosti rozhodce za škodu, kterému bych se rád věnoval v následujícím příspěvku.
Postavení rozhodce
Rozhodce je do funkce povolán rozhodčí doložkou a jednostranným písemným přijetím funkce rozhodce, kreaci jeho funkce tak můžeme označit z teoreticko-právního hlediska za složenou právní skutečnost, neboť jen sama jedna z těchto právních skutečností by sama o sobě k založení pravomoci rozhodce nevedla. Poté, co rozhodce funkci přijal, má povinnost spor v rozhodčím řízení projednat a rozhodnout. Z této povinnosti již není cesty zpět, vzdát se funkce může rozhodce pouze ze závažných důvodů[2].
Podle prvního odstavce ustanovení § 5 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen RozŘ"), je funkce rozhodce vymezena jako nepovinná. To je dáno soukromoprávní povahou rozhodčího řízení a autonomií vůle stran rozhodčí doložky (smlouvy), která se promítá v řadě jeho ustanovení a v níž se přes některé "veřejnoprávní prvky", které jsou s rozhodčím řízením rovněž spojeny (např. legální označení procesních a jiných oprávnění rozhodce jakožto "pravomoci" rozhodce, nebo přiznání rozhodčímu nálezu účinku exekučního titulu apod.), reflektuje právě stěžejní soukromoprávní zásada autonomie vůle.
Rozhodce není v pracovním, služebním, obchodním ani jiném vztahu se státem, jako je tomu např. u soudce, a není se "státem" svázán ani např. formou svého ustanovení do funkce, a to ani tehdy, je-li v souladu s ust. § 9 odst. 1 a 2 RozŘ jmenován do funkce soudem. Jmenování rozhodce záleží primárně na vůli stran rozhodčí smlouvy, které jej mohou v rozhodčí smlouvě jmenovat buď přímo tak, že v jejím textu uvedou konkrétní individualizovanou osobu rozhodce (např. jeho jméno, příjmení, datum narození, bydliště apod.), nebo nepřímo mechanismem jeho určení prostřednictvím třetí osoby nebo jiným podobným mechanismem (způsobem) jeho určení.[3] Lze také konstatovat, že rozhodce není orgánem veřejné moci a z tohoto důvodu se na jeho rozhodnutí (na rozhodčí nález, který byl zrušen rozhodnutím soudu) nebude aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a proti rozhodčímu nálezu není možné podat ústavní stížnost, neboť rozhodčí nález nelze považovat za rozhodnutí orgánu veřejné moci ve smyslu ust. čl. 87 odst. 1, písm. d) Ústavy České republiky.
Odpovědnost ze smlouvy nebo ze zákona
Vztah rozhodce a stran rozhodčí smlouvy je ze všech smluvních typů nejbližší asi smlouvě o dílo, byť se často dovozuje, že může jít o smlouvu příkazní. Osobně si myslím, že právně-teoretický rozbor tohoto vztahu je méně důležitý, než se obecně míní, neboť nemá žádný vliv na posouzení následné odpovědnosti rozhodce, která může být dána pouze za splnění obecných podmínek odpovědnosti za škodu. V této souvislosti jsem názoru, že odpovědnost rozhodce není odpovědností smluvní, ale je odpovědností zákonnou, a to z důvodu, že v rozhodčí smlouvě (doložce) odpovědnost rozhodce stanovena není (v praxi jsem se s odpovědností rozhodce upravenou v rozhodčí smlouvě či doložce nikdy nesetkal), a tato odpovědnost ani sama o sobě nevyplývá z rozhodčí smlouvy (není-li v ní explicitně zahrnuta z vůle stran), neboť i kdybychom aplikovali na vztah mezi rozhodcem a stranami smlouvy jakýkoliv smluvní typ, nikdy jej nebudeme moci aplikovat zcela, a to ani subsidiárně, ale vždy jen přiměřeně, přičemž odpovědnostní ustanovení uvedená v typových smlouvách nelze podle mého názoru na vztah mezi rozhodcem a stranami rozhodčí smlouvy aplikovat vůbec (již jen z důvodu procesního charakteru rozhodčí smlouvy a její separatibility od zbytku hmotněprávní smlouvy, v níž je zpravidla zahrnuta).
Odpovědnost rozhodce není výslovně v zákoně upravena, na základě čehož bývá někdy dovozováno, že závisí na tom, k jaké teorii povahy rozhodčího řízení (smluvní či jurisdikční) se přikloníme. I když zákon o rozhodčím řízení ani jiný právní předpis o odpovědnosti rozhodce v žádném ze svých ustanovení výslovně nehovoří, lze ji dovodit z některých z nich nepřímo.
Podle přísně uplatněné jurisdikční teorie by rozhodce byl orgánem veřejné moci, a tudíž by rozhodci odpovídali podle zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Odepření vydání rozhodčího nálezu ze strany rozhodce poté, co přijal funkci a dovodil svoji pravomoc, obdobně jako průtahy v rozhodčí řízení, by pak bylo možné interpretovat jako průtahy v řízení podle výše uvedeného zákona a stát by odpovídal za škody takto způsobené. S tímto pojetím není možné se ztotožnit, a to jednoduše proto, že rozhodce není orgánem veřejné moci. Tím všechny úvahy na toto téma končí. V případě aplikace smluvní teorieby se na odpovědnost rozhodce aplikovala ustanovení a zásady platné pro smluvní právo a postupovalo by se podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu.
Osobně jsem názoru, že odpovědnost rozhodce je odpovědnost zákonná, a doktrinární preference jurisdikční nebo smluvní (popř. smíšené) teorie rozhodčího řízení nemá na odpovědnost rozhodce žádný podstatný vliv. Otázku smluvní nebo jurisdikční teorie rozhodčího řízení totiž není možné zaměňovat s otázkou, zda jde v případě odpovědnosti rozhodce o odpovědnost smluvní nebo zákonnou, a proto nemá většího významu odpovědnost rozhodce zkoumat právě na pozadí shora uvedených teorií rozhodčího řízení.
Odpovědnost rozhodce lze rozdělit na (i) odpovědnost za povinnosti, které spočívají v plnění jeho úkolů jako služby a na (ii) odpovědnost za jeho judiciální povinnosti. V první této skupině je rozhodce odpovědný jako účastník smluvního vztahu (který přijetím funkce rozhodce vznikl mezi ním a stranami rozhodčí smlouvy), ve druhé je rozhodce odpovědný jako rozhodující orgán. Rozhodce má tedy majetkoprávní imunitu za svá rozhodnutí, a tato imunita je conditio sine qua non výkonu jeho funkce, neboť jinak by nebylo prakticky možné, aby rozhodce funkci vykonával (pravděpodobně nikdo rozumný by v takovém případě funkci rozhodce nepřijal). Z této obecně platné zásady existují výjimky pouze v případě porušení zákona ze strany rozhodce, vznikne-li takovým porušením zákona stranám sporu nebo některé z nich škoda, a je-li mezi vznikem této škody a jednáním rozhodce příčinná souvislost.
Takových případů nebude v praxi mnoho, neboť rozhodce nelze sankcionovat za výsledek rozhodnutí sporu, neboť právní posouzení merita věci rozhodcem je ryze subjektivní a neexistuje autorita, která by mohla vyřknout rozhodnutí objektivní, s nímž by se subjektivní rozhodnutí rozhodce mohlo komparovat.[4] Přezkum věcné správnosti výsledku rozhodčí činnosti, tedy rozhodčího nálezu, totiž není možný, jak dovodila i tuzemská judikatura i doktrína.[5] V této oblasti je názor doktríny jednotný a zřejmý a rovněž i judikatura vyšších soudů je dlouhodobě konstantní.[6]
Ústavní soud se v nálezu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07 přiklonil k jurisdikční koncepci rozhodčího řízení jako k nalézání práva postupem analogickým a ekvivalentním soudnímu řízení a v souladu s platným právem. Jinými slovy vyjádřeno, "Rozhodce je bezprostředně vázán platným právem a jeho povinností je platné právo aplikovat. Neznamená to ovšem, že soudy mohou do rozhodčího řízení libovolně zasahovat. Rozsah kontrolní funkce ze strany soudu musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé, aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení (rychlost, hospodárnost), a tak i jeho praktická využitelnost. Výčet důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu je taxativní a neobsahuje důvod spočívající v rozporu s hmotným právem nebo s veřejným pořádkem." Ústavní soud k danému tématu uzavřel, že otevření možnosti přezkumu rozhodčích nálezů soudem pro rozpor s hmotným právem je pochybné jak z pohledu výkladu důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu, tak z hlediska koncepčního.
Podobný názor prezentoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud České republiky, který již v rozhodnutí ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, konstatoval, že "Vycházeje z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporů ze soudů na rozhodce, a z důvodů, pro které může být rozhodčí nález zrušen, lze dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum správnosti rozhodčího nálezu, tj. správnosti skutkových zjištění a právního posouzení věci; měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení."
Rozhodnutí vyšších soudů tedy jednotně dovozují závěr o nemožnosti přezkumu věcné správnosti rozhodčího nálezu soudem, a to bez dalšího. Pro odpovědnost rozhodce z hlediska "procesu" to znamená, že v rámci soudního řízení o odpovědnosti rozhodce za škodu nemůže být přezkum rozhodčího nálezu a jeho právnost či protiprávnost řešena ani jako otázka předběžná.
Odpovědnost smluvní
V případě, že by byla judikaturně dovozena odpovědnost rozhodce jako odpovědnost smluvní, platilo by, že "Úprava náhrady škody při porušení smluvních povinností v novém občanském zákoníku vychází z objektivní odpovědnosti za škodu, jakou znal obchodní zákoník. Smluvní strana, která poruší svou povinnost danou ve smlouvě, je tedy povinna druhé straně nahradit vzniklou škodu, aniž by se přihlíželo k jejímu zavinění. Jediným způsobem, jak se povinnosti k náhradě škody zprostit, je prokázání existence mimořádné nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky, která dané smluvní straně zabránila ve splnění její povinnosti plynoucí ze smlouvy a zároveň vznikla nezávisle na její vůli. Přitom není rozhodné, zda se jednalo o překážku dočasnou či trvalou."[7] Odpovědnost rozhodce by tak byla objektivní, bez toho, aby se na jeho straně zkoumala otázka zavinění.
Škodu případně vzniklou porušením povinnosti ze strany rozhodce by však bylo možno buď přímo v rozhodčí smlouvě nebo v jiném ujednání mezi rozhodcem a stranami rozhodčí smlouvy limitovat nebo zcela vyloučit, neboť zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění (dále jen "občanský zákoník" nebo "ObčZ") postavený na zásadě autonomie vůle subjektů občanskoprávních vztahů nezakazuje podobná smluvní ujednání, s výjimkou případu, kdy by byla škoda škůdcem (v našem případě rozhodcem) způsobena úmyslně nebo z hrubé nedbalosti a dále se nelze předem vzdát práva na náhradu škody způsobené na přirozených právech. To lze vyložit tak, že možnost způsobení škody rozhodcem na přirozených právech typicky na zdraví, lze z povahy věci vyloučit, úmysl a hrubou nedbalost však již nikoliv, a pokud by se rozhodci úmysl nebo hrubá nedbalost prokázaly, mohla by zde jeho odpovědnost nastoupit i tehdy, pokud by ji strany předtím vyloučily (jakože to v praxi rozhodčího řízení zvyklostí nebývá, pozn. aut.).
Odpovědnost rozhodce by mohla být vykládána jako smluvní, pokud by si strany rozhodčí smlouvy na jedné straně a rozhodce na straně druhé v tomto zvláštním dvoustranném právním vztahu sjednaly. Dokáži si zde představit různé smluvní modifikace, např. že rozhodce se zaváže rozhodnout spor stran do určité doby, přičemž pokud svoji povinnost poruší, je povinen nahradit stranám rozhodčí smlouvy (doložky) tím způsobenou škodu, nebo zaplatitsmluvní pokutu (jako její paušalizovanou náhradu)[8]. V takovém případě, jakož i v jiných případech smluvně převzaté (a tedy v podstatě objektivní) odpovědnosti za škodu by se rozhodce mohl své odpovědnosti zprostit pouze z důvodů uvedených v ust. § 2913 odst. 2 ObčZ, které jsou ze zákona stanoveny kumulativně a úzce.[9]
Bez toho, aby byla smluvní odpovědnost rozhodce založena právním jednáním, jehož je rozhodce smluvní stranou, tedy např. v rozhodčí smlouvě či doložce sjednané mezi smluvními stranami, však nebude podle mého názoru možno odpovědnost rozhodce považovat za odpovědnost smluvní, a režim jeho (tj. rozhodcovy) odpovědnosti) se bude řídit plně právní úpravou odpovědnosti ze zákona ve smyslu ust. 2910 ObčZ.
Odpovědnost zákonná
Shora odkazovaný § 2910 ObčZ, upravující obecně zákonnou odpovědnost, stanoví, že "Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva." Povinnost rozhodce při výkonu funkce je přitom upravena v zákoně, zejména v ust. § 25 odst. 3 RozŘ, které stanoví, že "Při rozhodování se rozhodci řídí hmotným právem pro spor rozhodným; mohou však spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti, avšak jen tehdy, jestliže je k tomu strany výslovně pověřily."
V případě, že by byla judikaturně dovozena odpovědnost rozhodce jako odpovědnost zákonná, k čemuž se přikláním, platilo by, že pro odpovědnost rozhodce by k základním znakům (protiprávní jednání, škoda, příčinná souvislost) musel vždy přistoupit ještě i prvek subjektivní, spočívající v zavinění na straně rozhodce, které se sice i zde předpokládá, lze se nicméně vyvinit.
Po rekodifikaci soukromého práva nově nabylo na významu rozlišování mezi smluvní a zákonnou odpovědností. Při porušení povinnosti stanovené zákonem se u škůdce již rovnou předpokládá zavinění (ve formě nedbalosti; úmysl je i tak třeba prokázat), jakožto jeden z předpokladů pro nárok na náhradu škody. Škůdce se však může vyvinit, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči dle v zákoně uvedených kritérií pečlivosti, tj. z hlediska průměrného člověka nebo odborníka. V případě rozhodce bude nutno na rozhodce hledět jako na odborníka v oblasti právní úpravy rozhodčího řízení a jeho vyvinění bude odvislé od prokázání, že v rozhodčím řízení postupoval de lege artis, tedy v souladu se zákonem a judikaturou vyšších soudů, popř. v souladu s pravidly nebo řády rozhodčího řízení, podle nichž mělo být podle rozhodčí doložky postupováno. To nicméně nic nemění na skutečnosti, že přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu v rámci řízení o odpovědnosti rozhodce za škodu není možný, z čehož současně vyplývá, že rozhodce bude prokazování správnosti meritorních právních závěrů, které v rozhodčím nálezu učinil, v rámci takového řízení ušetřen.
Sám Nejvyšší soud České republiky k zákonné odpovědnosti rozhodce nakročil v rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn.: 25 Cdo 2790/2013, v němž k tomuto tématu dílčím závěrem uzavřel, že "Zákon o rozhodčím řízení jako "lex specialis" upravující postavení rozhodců, samotné rozhodčí řízení, rozhodčí rozhodnutí i okolnosti, vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, neupravuje výslovně odpovědnost rozhodců. V této souvislosti přichází v úvahu pouze obecná odpovědnost upravená v ustanovení § 420 obč. zák. K předpokladům této odpovědnosti patří porušení určité právní povinnosti, tedy protiprávní úkon, existence škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou, přičemž zavinění na straně škůdce se předpokládá (§ 420 odst. 3 obč. zák.)."
Povinnosti rozhodce jsou tak stanoveny primárně zákonem o rozhodčím řízení a z tohoto důvodu musí být odpovědnost rozhodce pojímána jako zákonná, tedy s presumpcí zavinění na straně jedné, avšak s možností zproštění se odpovědnosti na straně druhé. Nazřeno prizmatem ust. § 31 RozŘ, které taxativně upravuje důvody zrušení rozhodčího nálezu, a dále prizmatem nemožnosti přezkumu věcné správnosti rozhodčího nálezu, se bude dovození porušení zákona ze strany rozhodce pohybovat spíše v oblasti sci-fi, než běžné soudní praxe. Bude tomu tak z důvodu, že řízením o náhradu škody proti rozhodci bez předchozího zrušení rozhodčího nálezu soudem nebude možno řízení o zrušení rozhodčího nálezu suplovat, protože řízení o zrušení rozhodčího nálezu bude naopak (samo o sobě ovšem nepostačující) podmínkou zahájení řízení o náhradě škody.
Nelze se tak ztotožnit s názorem kolegy Jiřího Vlastníka[10], který dovozuje odpovědnost rozhodce jako smluvní, když píše, že "Tkví-li původ pravomoci rozhodce v rozhodčí smlouvě, je nutné i jeho odpovědnost posuzovat jako smluvní podle § 2913 ObčZ bez ohledu na to, zda samotnou povinnost, kterou v rámci výkonu rozhodčí pravomoci porušil stanoví rozhodčí smlouva, anebo zákon." Je tomu tak z důvodu, že je-li (obecně, ale platí to i v případě odpovědnost rozhodce, neboť její režim se obecnou úpravou řídí), porušena povinnost vyplývající ze zákona, nastupuje vždy (logicky) odpovědnost zákonná podle § 2910 ObčZ. Pouze tehdy, vyplývá-li určitá povinnost pro rozhodce ze smlouvy (a to ať již z rozhodčí smlouvy nebo z jiné smlouvy ujednané mezi ním a stranami rozhodčí smlouvy), nastupuje povinnost smluvní. Tak je tomu i tehdy, pokud z rozhodčí smlouvy nebo z jiné smlouvy ujednané mezi ním a stranami rozhodčí smlouvy vyplývá pro rozhodce povinnost, která pro něj vyplývá již ze zákona a rozhodčí smlouva nebo jiná smlouva ujednaná mezi rozhodcem a stranami rozhodčí smlouvy tuto zákonnou povinnost ve svém textu dubluje, neboť to nic nemění na tom, že jde o povinnost, která pro rozhodce vyplývá ze zákona (tedy povinnost zákonnou) a "přepis" této zákonné povinnosti do smlouvy z ní přirozeně nečiní povinnost smluvní. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že byla pravomoc rozhodce k rozhodnutí sporu založena rozhodčí smlouvou, neboť založení pravomoci rozhodce nemá ve vztahu k jeho následné odpovědnosti žádný vliv (není k ní v žádné relaci) a při rozlišení na odpovědnost zákonnou či smluvní je třeba zkoumat výlučně to, zda povinnost, kterou rozhodce v rámci výkonu rozhodčí pravomoci porušil, stanoví (i) zákon nebo (ii) rozhodčí smlouva či smlouva sjednaná mezi rozhodcem a stranami rozhodčí smlouvy. Tento test se uplatní rovněž v případě, kdy je pravomoc rozhodce k rozhodnutí sporu založena nikoliv (i) písemnou rozhodčí smlouvou (což je jinak pro založení pravomoci rozhodce typické), ale (ii) konkludentně nevznesením námitky nedostatku pravomoci rozhodce, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy ve smyslu § 15 odst. 2 RozŘ.
Příklady odpovědnosti rozhodce za škodu
Průtahy v řízení / nerealizace řízení
O odpovědnosti rozhodce za škodu lze nejspíše hovořit tehdy, pokud by - přesto, že rozhodce přijal funkci rozhodce a poplatek za rozhodčí řízení (odměnu) - by následně rozhodčí řízení vůbec neprovedl, anebo by jej realizoval s velkými průtahy. Pochopitelně i zde by musely být pro založení odpovědnosti rozhodce za škodu dány všechny znaky obecné odpovědnosti za škodu. a nadto pak shledán prvek zavinění (nebyla-li ovšem smluvními stranami a rozhodcem pro případ nerealizace rozhodčího řízení nebo průtahů v něm ujednána odpovědnost smluvní, protože pak by zavinění prokázáno být nemuselo a nastupovala by odpovědnost smluvní v režimu ust. § 2910 ObčZ). Neprovedení rozhodčího řízení a průtahy v něm by byly porušením zákonné povinnosti rozhodce normované v ust. § 19 odst. 2 věta druhá, podle kterého rozhodci vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu.
Případ porušení povinnosti po přijetí pravomoci rozhodčí řízení realizovat, tj. spor projednat a rozhodnout, tedy vydat rozhodčí nález a doručit jej stranám, vyznačit na ně doložku právní moci a vykonatelnosti, je jedinou výjimkou z pravidla, podle kterého je podmínkou odpovědnosti rozhodce zrušení rozhodčího nálezu soudem postupem podle § 31 RozŘ, popř. zastavení exekuce postupem podle § 268 písm. h) o.s.ř. (byť s názorem, že lze platnost rozhodčí smlouvy přezkoumávat i v rámci exekučního řízení, bytostně nesouhlasím, nedobrovolně se zde skláním před judikaturou, která tuto možnost konsistentně aprobuje).
Zrušení rozhodčího nálezu soudem
Odpovědnost rozhodce by však mohla být dána i tehdy, pokud by jím vydaný rozhodčí nález byl následně zrušen z důvodu pochybení na straně rozhodce, typicky z důvodu porušení zákona ze strany rozhodce, podřaditelného pod dosah ust. § 31 písm. e) RozŘ, tedy např. kdyby jeho zaviněním došlo k zákonem reprobovanému způsobu doručení rozhodčího nálezu, v jehož důsledku by rozhodčí nález nenabyl právní moci a nestal se vykonatelným a straně či oběma stranám rozhodčího řízení by v příčinné souvislosti s takovým chybným postupem rozhodce vznikly dodatečné náklady (škoda). Dalším příkladem může být situace, kdy by byl rozhodčí nález zrušen z důvodu, že rozhodce neposkytl stranám sporu nebo některé z nich náležité poučení[11], v důsledku čehož by byla porušena zásada rovnosti stran, která je jedním z principů civilního procesu vůbec, a pro oblast rozhodčího řízení je speciálně zdůrazněná v ust. § 18 RozŔ.
V případě odepření možnosti věc před rozhodci projednat, např. v případě nemožnosti dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem, apod., bude obvykle nezbytné, aby byla ze strany rozhodce porušena povinnost poskytnout stranám možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby jim byla k tomu poskytnutá s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná lhůta. Zákonnou povinností rozhodce je nejen poskytnutí možnosti navrhovat důkazy k prokázání tvrzení stran, ale tyto důkazy i provést, nebo jejich neprovedení řádně odůvodnit.
Předpokladem odpovědnosti rozhodce za škodu by nutně muselo být rozhodnutí soudu o zrušení rozhodčího nálezu soudem, samo o sobě by však k dovození odpovědnosti rozhodce za škodu nestačilo, nebyla-li by zde dána současně příčinná souvislost se vzniklou škodou.[12] Závěr, že mezi zrušením rozhodčího nálezu soudem a odpovědností rozhodce za škodu není rovnítko, konstatoval Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn.: 25 Cdo 2179/2015, kde uzavřel, že "Dovolání není přípustné ani pro druhou právní otázku, a to zda rozhodce ustanovený v rozporu s pravidly Sdružení rozhodců a.s., odpovídá za škodu, pokud byl jím vydaný rozhodčí nález zrušen. Právní názor, z něhož odvolací soud při posouzení uplatněného nároku vycházel, že samotné zrušení rozhodčího nálezu při absenci protiprávního jednání rozhodce nezakládá jeho odpovědnost za škodu, je totiž plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a správný je i jeho názor, že ke vzniku odpovědnosti za škodu musí být splněny všechny předpoklady(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2790/2013, uveřejněný v v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR - C. H. BECK pod C 14292)."
Odpovědnost rozhodce ze neplatnou rozhodčí doložku
V praxi se někdy objevuje názor, že by nebylo "správné a spravedlivé", aby náklady na zrušený rozhodčí nález nesl oprávněný, protože jej nelze ve většině případů vinit z toho, že byl rozhodčí nález zrušen, s tím, že pro oprávněného by tak měla existovat možnost regresu vůči rozhodcům, neboť ve výsledku za zrušený rozhodčí nález i za zastavenou exekuci nese odpovědnost rozhodce, který přijal pravomoc spor rozhodnout, přičemž v rámci svého interního rozhodovacího procesu vedeného v rámci ust. § 15 odst. 1 RozŘ[13] dospěl k (jak se později ukázalo chybnému) závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která mu byla předložena, je jeho pravomoc k rozhodnutí dána. Někdy zaznívají názory, že pokud je rozhodčí nález zrušen z důvodů neplatné rozhodčí doložky [§ 31 písm. b) RozŘ] nebo z toho důvodu, že ve věci rozhodčí doložku uzavřít nelze [§ 31 písm. a) RozŘ], měla by být dovozena odpovědnost rozhodce, neboť přijal svoji pravomoc, ač ji přijmout neměl; pokud takto rozhodce rozhodčí doložku nepřezkoumal nebo ji přezkoumal chybně, měl by nést odpovědnost za následky porušení zákonné povinnosti, a to zvláště v případě, kdy jedna ze stran námitku nedostatku pravomoci vznesla již na počátku rozhodčího řízení.
Ve vztahu k odpovědnosti rozhodce za platnost rozhodčí doložky Nejvyšší soud dovodil, že
"I. Odpovědnost rozhodce za škodu způsobenou vydáním rozhodčího nálezu, který byl později z důvodu neplatné rozhodčí doložky zrušen, lze shledat pouze při naplnění předpokladů obecné odpovědnosti podle obč. zák. a současně tehdy, jestliže protiprávní jednání rozhodce (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Obdobně platí, že subjekt, který rozhodce určil, odpovídá za škodu jen tehdy, jestliže jeho počínání (opomenutí) vedlo k vadě, pro kterou rozhodčí nález v soudním přezkumu neobstál.
II. V posuzovaném případě byl rozhodčí nález zrušen z důvodu uvedeného v § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, tj. na základě závěru, že rozhodčí smlouva je neplatná, protože ve věci rozhodoval rozhodce, který nebyl povolán podle rozhodčí doložky. Odpovědnost za tvrzenou škodu se však musí posuzovat z hlediska rozhodovací praxe soudů v době, kdy došlo ke sjednání rozhodčí doložky a vydání rozhodčího nálezu. Jestliže judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek nebyla v té době ustálena a právní názory na tuto problematiku se teprve postupně vyvíjely, nelze rozhodci klást k tíži, že ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení posoudil svou pravomoc samostatně (kladně), a v jeho jednání tak nelze spatřovat protiprávnost. Obdobný závěr je třeba vztáhnout i na osobu, která byla podle dohody účastníků povolána k určení rozhodce."[14]
Uvedený judikát vypadá ve vztahu k rozhodčímu řízení jako relativně přátelský, na straně druhé z něj však a contrariovyplývá, že odpovědnost rozhodce za škodu by mohla být dána, pokud by rozhodce rozhodoval v rozporu s judikaturou, což generuje otázku, zda se rozhodce musí řídit při svém rozhodování judikaturou, nadto za situace, kdy se judikatura v určité oblasti, jako je právě rozhodčí řízení, často mění. Podle § 25 odst. 3 RozŘ jsou totiž rozhodci vázáni při svém rozhodování pouze zákonem a judikatura není pramenem práva, což by svědčilo závěru, že rozhodce judikaturou vyšších soudů vázán není. V této souvislosti jsem názoru, že rozhodce judikaturou vázán je[15], ale pouze pro futuro, neboť v právním státě nelze nikoho donucovat k retroaktivní aplikaci právních předpisů, natož pak rozhodce jako osoby nadané státní mocí vydávat exekuční tituly.
Silným poselstvím posledně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je, že jasně omezuje odpovědnost rozhodce na případy, kdy (i) rozhodce rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, a za (ii) kdy tato judikatura neplatí retroaktivně. Slabinu právě citovaného rozhodnutí spatřuji v tom, že nezkoumá otázku zavinění rozhodce, natož pak spoluzavinění stran rozhodčí smlouvy (což ovšem není "chyba" soudů, ale pouze důsledek procesního postupu žalovaného-rozhodce, který sám v rámci své procesní obrany toto téma neotevřel).
Ve světle tohoto rozhodnutí lze nicméně konstatovat, že oprávněnému nevzniká bez dalšího regres vůči rozhodcům na úhradu nákladů z titulu porušení povinnosti a odpovědnosti za škodu podle občanskoprávních předpisů (úhrada nákladů rozhodčího řízení, exekučního řízení i řízení soudního o zrušení rozhodčího nálezu), neboť pokud jde o neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky), nesou za ni primárně odpovědnost strany, které ji uzavřely, a pokud jde o pochybení rozhodce v rámci rozhodčího procesu, musela by být s ohledem na zákonný charakter odpovědnost rozhodce zkoumána i složka zavinění jako conditio sine qua non odpovědnosti rozhodce.
Nad rámec řečeného je třeba zdůraznit obecné pravidlo, že ve všech případech, kdy by byl zrušen rozhodčí nález, a některé nebo oběma stranám sporu způsobena v příčinné souvislosti s tím škoda, by se rozhodce mohl z odpovědnosti za škodu vyvinit, neboť zákon jeho odpovědnost pouze presumuje, nevylučuje však možnost jejího zproštění (§ 2910 ObčZ). Tak by tomu bylo typicky v případě, který není - bohužel - v praxi rozhodčího řízení ojedinělý, a to, pokud by rozhodce postupoval v době přezkumu své pravomoci (§ 15 odst. 1 RozŘ), a následně i při samotném rozhodčím řízení plně v souladu s judikaturním výkladem zákona, jenž by se ovšem následně změnil, a jednání dosud aprobované by se (nově) začalo vykládat jako reprobované (v judikatuře Ústavního soudu je tento jev označován jako "incidentní retrospektiva"[16], což je intelektuálně a foneticky příjemněji znějící označení pro retroaktivitu judikatury[17]).
Spoluzavinění stran sporu
Otázkou, kterou je třeba v souvislosti s odpovností rozhodce zkoumat, je spoluzavinění poškozeného. Tím může být každá ze stran sporu. V případě, že jím je osoba, která v rozhodčím řízení uspěla, ale následně byl rozhodčí nález zrušen z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, nebo zastavena exekuce, tedy osoba oprávněná.musí být zkoumán i její podíl na škodním výsledku.
V této souvisloti platí, že pokud by v případě neplatné rozhodčí doložky mohla být odpovědnost rozhodce (za splnění všech dalších podmínek) založena, pak maximálně jako odpovědnost dělená a sekundární. Primární odpovědnost za platnost rozhodčí doložky totiž nesou strany sporu, neboť rozhodčí doložka je součástí jimi negociované a následně uzavřené hlavní smlouvy, kterou akceptovaly obě strany rozhodčí doložky. V důsledku toho by pak bylo dáno na straně obou smluvních stran rozhodčí smlouvy (doložky) nade vší pochybnost spoluzavinění[18].
Prakticky jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, které se problematikou odpovědnosti rozhodce za škodu zabývá (a to shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 167/2014), se otázkou spoluzavinění žalobce nezabývá. V souladu se zásadou projednací se obecné soudy a posléze i Nejvyšší soud soustředily při zkoumání odpovědnosti rozhodce za neplatnou rozhodčí doložku pouze na to, zda je procesní obrana žalovaného rozhodce, který namítal, že v době jeho rozhodování o přijetí pravomoci k rozhodnutí sporu, jakož i v době vydání rozhodčího nálezu byla podle tehdy aktuální judikatury rozhodčí doložka platná, relevantní. Rozhodce jako strana žalovaná v řízení o jeho odpovědnosti za škodu námitku spoluzavinění žalobce (poškozeného) nevznesl, a proto se jí soudy ani nemohly zabývat. Obrana rozhodce poukazem na v době jeho rozhodování aktuálně platnou judikaturu byla plně postačující a v řízení úspěšná.
Pasivní legitimace
Pasivně legitimovaným v případné žalobě by byl buďto stálý rozhodčí soud, prostřednictvím něhož rozhodl rozhodce či rozhodčí senát, anebo rozhodce, pokud rozhodoval samostatně jako rozhodce ad hoc a nikoliv pod hlavičkou stálého rozhodčího soudu.[19] Zde je třeba uvést, že pokud by byl rozhodce do funkce ustaven dohodnutu osobou, tzv. appointing authority, která není stálým rozhodčím soudem podle § 13 RozŘ, byl by pasivně legitimovaným subjektem sám rozhodce. Tak by tomu bylo i v případě mezinárodního rozhodčího řízení před některým ze zahraničních "stálých" rozhodčích soudů, jako např. ICC nebo SCC či LCIA, neboť tyto zahraniční rozhodčí soudy nejsou stálými rozhodčími soudy ve smyslu § 13 RozŘ, ale z pohledu českého práva se jedná o arbitrážní centra, tedy o tzv. dohodnutou osobu ve smyslu ust. § 7 odst. 1 RozŘ. Z tohoto důvodu se i na ně bude v případě jejich působení na území České republiky plně aplikovat judikatura Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky, dopadající na arbitrážní centra.[20]
Odpovědnost rozhodce za vady
Kolega Jiří Vlastník dovozuje v souvislosti s odpovědností rozhodce jeho odpovědnost za vady[21], k tomu doslova píše, že "Poruší-li rozhodce při výkonu své funkce svou povinnost, znamená to podle mého názoru, že plní vadně a straně rozhodčího řízení dotčené touto vadou vzniká právo z vadného plnění (§ 1914 a násl. ObčZ).". Z toho pak dále dovozuje odpovědnost rozhodce k vrácení poplatku za rozhodčí řízení, které bylo provedeno vadně. Taková úvaha je zajímavá, podle mého názoru z ní však čiší snaha o maximalizaci rozšíření odpovědnosti rozhodce, a to nad rámec zákona i na odpovědnost za vady, kterou ve vztahu k rozhodčímu řízení dovodit objektivně nelze, neboť rozhodčí nález nelze považovat za předmět plnění ve smyslu ust. § 1916 ObčZ ani za věc. Z tohoto důvodu jej ani nelze podřadit pod dosah ustanovení upravujících odpovědnost za vady. Rozhodčí nález je ze zákona postaven naroveň soudnímu rozhodnutí (§ 28 odst. 2 RozŘ), je exekučním titulem [§ 40 odst. 1 písm. c) EŘ], a jako takový je aktem aplikace práva, podobně jako je jím rozhodnutí soudu. Rovněž představa, že rozhodce by měl být jako dlužník zavázán plnit ve střední jakosti, není-li mezi stranami ujednána jiná jakost, jak je tato teze formulována pro případy odpovědnosti za vadné plnění v ust. § 1915 ObčZ, ukazuje absurditu takového závěru, neboť každý rozhodčí nález je individuálním aktem aplikace práva, který z povahy věci nelze podle jeho "kvality" kategorizovat do "středních" nebo jiných jakostí, jako by se jednalo o předmět plnění spočívající ve vymalování pokoje či v opravě motoru.
Závěr
I. Primární odpovědností rozhodce je spor projednat a sekundární odpovědností postupovat zákonem nebo podle řádu (§13 odst. 2 RozŘ)[22] nebo podle pravidel rozhodčího řízení (§ 19 odst. 4 RozŘ)[23] stanoveným postupem, tedy tak, aby vyloučil nebo minimalizoval zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ.
II. V případě odpovědnosti rozhodce za neplatnou rozhodčí doložku je vždy nutno zkoumat otázku spoluzavinění stran rozhodčí smlouvy (doložky), neboť jejich odpovědnost za platnost rozhodčí doložky nelze opomíjet, když jde naopak o odpovědnost primární, vyvěrající v případě fyzických osob z požadavku rozumného jednání s běžnou péčí (§ 4 odst. 1 ObčZ), a v případě orgánů právnických osob z požadavku jednání s péčí řádného hospodáře (§ 159 odst. 1 ObčZ), a v případě osob s právnickým vzděláním dokonce z požadavku jednání s odbornou péčí (§ 5 odst. 1 ObčZ).
III. Všechna rozhodnutí vyšších soudů jednotně dovozují závěr o nemožnosti přezkumu věcné správnosti rozhodčího nálezu soudem, a to bez dalšího. Pro odpovědnost rozhodce z hlediska "procesu" to znamená, že v rámci soudního řízení o odpovědnosti rozhodce za škodu nemůže být přezkum rozhodčího nálezu a jeho právnost či protiprávnost řešen ani jako otázka předběžná.
IV. Podmínkou odpovědnosti rozhodce za škodu je zrušení rozhodčího nálezu soudem. Výjimku z tohoto pravidla tvoří odpovědnost rozhodce (i) v případě, kdy na projednání sporu zcela rezignoval, anebo (ii) v případě, kdy svým zaviněným jednáním způsobil (a to výlučně, tj. bez spoluzavinění stran sporu) nedůvodné průtahy v řízení.
V. Rozhodce nenese odpovědnost za změnu judikatury vztahující se k posuzování platnosti rozhodčích doložek, ani za její případné retroaktivní působení, ani za její rozkolísanost. Rozhodce rozhoduje vždy podle právního (a tedy i judikaturního) stavu existujícího v době vydání rozhodčího nálezu a jeho právní názor vyjádřený v textu rozhodčího nálezu je subjektivní povahy, a nepodléhá věcnému přezkumu jiné autority.
VI. Odpovědnost rozhodce je jako právní kategorie zcela výjimečná, a pokud nastupuje, pak jako odpovědnost zákonná a nikoliv smluvní, a proto je v rámci jejího zkoumání nezbytné zkoumat i složku zavinění, resp. poskytnout rozhodci možnost vyvinění se. Odpovědnost rozhodce je pak možná pouze v případě zavinění ve formě úmyslu nebo hrubé nedbalosti, popř. tehdy, pokud by byl jeho jednáním spáchán trestný čin.[24]
VII. Smluvní odpovědnost rozhodce je kategorií v praxi zřídkakdy nastoupivší, nikoliv však vyloučenou. Může nastoupit v případě, kdy rozhodci ukládá určitou povinnost buď přímo rozhodčí smlouva (doložka), anebo jiné smluvní ujednání mezi stranami rozhodčí smlouvy (doložky) a rozhodcem, a rozhodce takovou smluvně převzatou povinnost poruší.
V Praze dne 26. 8. 2021
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., LL.M., LL.M.
[1] Viz LISSE, L.: Dohodnutá osoba aneb Rozhodčí doložky arbitrážních center 5 let po novele, příspěvek publikovaný dne 1. 9. 2017, ID článku: 106278, článek dostupný ZDE.
[2] V § 5 RozŘ stanoví, že "Nikdo není povinen přijmout funkci rozhodce. Pokud však tuto funkci přijme, je povinen vykonávat ji v souladu s tímto zákonem a dalšími předpisy." Podle odstavce druhého téhož ustanovení platí, že "Přijetí funkce rozhodce musí být písemné." A podle odstavce třetího, že "Rozhodce se může své funkce vzdát jen ze závažných důvodů nebo se souhlasem stran.". Srov. LISSE, L.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, a.s. 2012, str. 207: "Existenci závažného důvodu je nutno posuzovat podle konkrétních okolností. V případě existence takového důvodu se může funkce vzdát některý rozhodce nebo někteří z nich nebo všichni členové rozhodčího senátu. Vedle případů spočívajících v osobním stavu, jako je například nemoc, závažné změny v rodinné situaci, jde například též o situaci, kdy rozhodce bude neočekávaně svým zaměstnavatelem vyslán na dlouhodobou pracovní ce stu, jejíž trvání by znamenalo nepřiměřené prodlení v projednávání věci.".
[3] MOTHEJZÍKOVÁ, J., STEINER, V. a kol.: op. cit., s. 31: "Ustanovení odst. 1 zdůrazňuje svobodu vůle občana, který byl stranou nebo stranami sporu vybrán k výkonu funkce rozhodce v konkrétním sporu, aby tuto funkci buď přijal nebo odmítl. Pokud občan funkci rozhodce přijme, musí si být vědom své povinnosti výkonu této funkce nejen v souladu se zákonem o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ale i s dalšími předpisy platnými v České republice, ale popř. i s dalšími předpisy platnými podle okolností konkrétního sporu v jiných zemích (srov. § 37), popř. také podle zásad spravedlnosti (srov. § 25 odst. 3). Uvedenou povinnost má občan, který přijal funkci rozhodce, bez ohledu na státní příslušnost.".
[4] Srov. v této souvislosti zajímavou rozhodčí judikaturu (k § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř. a § 415 obč. zák. v tehdy platném a účinném znění in Rozhodčí nález Rozhodčího soudu při IAL SE ze dne 10. května 2010, sp. zn. 82/2010: "Vyjádření právního názoru rozhodce vtělené do rozhodčího nálezu nemůže být kvalifikováno jako protiprávní úkon již jen proto, že strany rozhodčí doložky rozhodce k takovému postupu (k tomu, aby v rozhodčím nálezu vyjádřil na věc kvalifikovaným způsobem svůj právní názor) v rozhodčí doložce pověřily. Rozhodce nelze sankcionovat za výsledek rozhodnutí sporu, když jeho právní posouzení je ryze subjektivní a neexistuje autorita, která by mohla vyřknout rozhodnutí objektivní, s nímž by se subjektivní rozhodnutí rozhodce mohlo komparovat.".
[5] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007: "Vycházeje z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporů ze soudů na rozhodce, a z důvodů, pro které může být rozhodčí nález zrušen, Nejvyšší soud dovodil, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu, tj. správnosti skutkových zjištění a právního posouzení věci; měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení." Dále srov. LISSE, L.: Přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu soudem, publikováno dne 24. 2. 2010 na e-právo pod ID: 60331, k dispozici ZDE. Dále srov. LISSE, L.: Věcný přezkum rozhodčího nálezu soudem a přezkum platnosti rozhodčí doložky v aktuální judikatuře, publikováno dne 30. 12. 2014 na e-právo pod ID: 96294, k dispozici ZDE.
[6] Srov. k tomuto tématu dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 167/2014: "Otevření možnosti přezkumu rozhodčích nálezů soudem pro rozpor s hmotným právem je pochybné jak z pohledu výkladu důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu, tak z hlediska koncepčního. Možnost zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 ZRŘ představuje pouze zpětnou kontrolu zaměřenou na řešení otázek, zda byly splněny základní podmínky pro to, aby byl spor v rozhodčím řízení projednán a autoritativně rozhodnut, a nikoli přezkum věcné správnosti rozhodnutí. Institut zrušení rozhodčího nálezu soudem tak není v rámci právního řádu chápán jako řádný opravný prostředek, nýbrž pouze jako přezkum toho, zda byly splněny podmínky pro delegaci soudní pravomoci soukromoprávnímu subjektu a splnění zásadních předpokladů jeho činnosti.".
[7] Srov. SERVUS, S.-ŠICHOVÁ, A.: Náhrada škody za porušení smluvní povinnosti a její limity, publikováno dne 16. 10. 2014 na e-právo pod ID: 95539, k dispozici ZDE.
[8] Smluvní pokutu upravuje občanský zákoník v ust. § 2048 a násl. a jejím primárním účelem je utvrzení dluhu. Zřejmý je tedy preventivní i sankční charakter smluvní pokuty. Další funkcí smluvní pokuty je funkce uhrazovací. Tedy kromě vyvíjení tlaku na dlužníka k uhrazení primárního dluhu zajišťuje úhradu škody, která vznikla věřiteli v souvislosti s porušením právní povinnosti dlužníka. Mantinelem pro přiměřené stanovení výše smluvní pokuty je možnost soudu moderovat nepřiměřenou smluvní pokutu. U smluvní pokuty je třeba vzít v úvahu ust. § 2050 ObčZ, které smluvní pokutu staví do pozice alternativního plnění k náhradě škody z porušení povinnosti. Vznikne-li tedy věřiteli právo na smluvní pokutu v důsledku porušení utvrzené povinnosti, nemá již právo na náhradu související škody. Protože občanský zákoník ctí princip smluvní volnosti, lze se od tohoto pravidla odchýlit, a smluvní strany si mohou ujednat současně i povinnost k náhradě škody. Protože by se ve vztahu k rozhodci škoda složitě prokazovala, tím spíše pak její výše, lze si sjednání smluvní pokuty v rozhodčí smlouvě nebo v na ní navazujícím ujednání docela dobře představit, i když samozřejmě nelze přeceňovat vstřícnost každého jednoho rozhodce se ujednání o smluvní pokutu podrobit, u stálých rozhodčích soudů (§ 13 RozŘ) je pak sjednání smluvní pokutu prakticky vyloučeno.
[9] Viz znění § 2913 odst. 2 ObčZ: "Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.".
[10] VLASTNÍK, Jiří. K odpovědnosti rozhodce v českém právu. Právní rozhledy, 2015, č. 20. ISSN 1210-6410, s. 689.
[11] K právu na poučení v rozhodčím řízení se vyjádřil Ústavní soud České republiky např. v nálezu ze dne 8. 3.2011, sp. zn. I.ÚS 3227/07, kde dovodil, že "Rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. ZRŘ poučovací povinnost rozhodce neupravuje, a proto je namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ)."
[12] Nejvyšší soud České republiky k tomu v rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn.: 25 Cdo 2790/2013 uvedl, že "Při posouzení nároku na náhradu škody uplatněného proti rozhodci nelze zcela vyloučit oprávnění soudu přezkoumat postup rozhodce v rozhodčím řízení. Odpovědnost rozhodce však lze shledat pouze při naplnění předpokladů obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. a současně tehdy, jestliže protiprávní jednání rozhodce (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení, např. tehdy, jestliže nebyla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv nebo se procesním postupem rozhodce (rozhodčího soudu) jedna ze stran dostala do nerovného postavení vůči druhé straně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007).".
[13] Podle uvedeného ustanovení platí, že "Rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením.".
[14] Viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 167/2014, rubrika "Odpovědnost za škodu způsobenou vydáním později zrušeného rozhodčího nálezu".
[15] Viz LISSE, L.: Je rozhodce vázán judikaturou soudů? Publikováno dne 8. 12. 2018 na e-právo pod ID: 108469.
[16] Již ve svém nálezu ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345) Ústavní soud v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy zdůraznil, že v horizontálních právních vztazích zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Tím Ústavní soud odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. opravy "chybného" právního názoru) od retroaktivního působení právních norem (k tomu srov. např. doktrinální názor Kühn, Zdeněk: Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy č. 6/2011, str. 191-197).
[17] LISSE, L.: Právo a spravedlnost II: Retroaktivní rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. Článek publikovaný na e-právo dne 14. 6. 2016 pod ID: 101677.
[18] Tak dovozuje i judikatura, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.2003, sp. zn. 25 Cdo 43/2002: "Byla-li škoda způsobena také (popřípadě výlučně) zaviněním poškozeného, v rozsahu tohoto zavinění je vyloučena odpovědnost škůdce. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a stanovení podílu, jímž sám poškozený přispěl ke škodlivému následku. Zásadně se vychází z míry zavinění každého z nich a zvažovat je třeba veškeré příčiny vzniku škody, spočívající jak v jednání škůdce tak v jednání poškozeného, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové protiprávní jednání, jež bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody."
[19] K tomu srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV ÚS 174/02, U 20/27 SbNU 257: "Rozhodčí nálezy vydávané rozhodčími senáty, popř. jedinými rozhodci v rámci působnosti RSHK jsou rozhodčími nálezy tohoto Rozhodčího soudu, nikoliv nálezy rozhodců. Z toho, že se rozhodnutí rozhodčího senátu RSHK přičítá Rozhodčímu soudu, je zřejmé, že rozhodci neodpovídají za škodu vzniklou rozhodováním, neboť rozhodují jménem RS. Ve sporu o náhradu takové škody proto není rozhodce věcně pasivně legitimován."
[20] LISSE, L.: Dohodnutá osoba aneb Rozhodčí doložky arbitrážních center 5 let po novele, příspěvek publikovaný na e-právo dne 1. 9. 2017, ID: 106278: "Tato Novela měla před 6 lety umožnit existenci právnických osob, které nejsou stálými rozhodčími soudy podle RozŘ, označovaných v zahraniční i tuzemské arbitrážní teorii i praxi jako arbitrážní centra." Srov. LISSE, L.: K problematice arbitrážních center. In: Bulletin advokacie. ISSN 1210-6348. Roč. 2006, č. 1/2006, s. 40-43. LISSE, L.: Ještě jednou k činnosti arbitrážních center. Právní rádce. ISSN 1210-4817. 27. září 2007, roč. 15, č. 9, s. 61-63. LISSE, L.: Neplatnost rozhodčí smlouvy arbitrážního centra aneb konec (Pod-vodníků?) rozhodců ad hoc v Čechách, na Moravě a ve Slezsku?. Epravo [online]. 31. 3. 2010.. LISSE, L.: Rozhodčí soud vs. arbitrážní centrum. Epravo [online]. 12. listopadu 2011. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení ad hoc vs. řízení před stálými rozhodčími soudy a postavení tzv. rozhodčích center. Bulletin advokacie. ISSN 1210-6348. 27. října 2005, č. 10, s. 54-59. ZOULÍK, F. Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. ISSN 1210-6348. 19. ledna 2007, č. 1, s. 13-15. PAVELKA, M. Rozhodčí řízení před tzv. rozhodčími centry. Bulletin advokacie. ISSN 1210-6348. 25. července 2005, č. 7-8, s. 58-59. HRABÁNEK, D.: K náležitostem rozhodčích smluv a činnosti soukromých rozhodčích soudů. In: Právní fórum. ISSN 1214-7966. Roč. 7, č. 3/2010, s. 139-143 nebo SPANNBAUER, P.-FRK, P.: Rozhodčí doložka arbitrážních center, příspěvek ze dne 6. 10. 2010, publikovaný pod č. 66199 na serveru www.epravo.cz.
[21] VLASTNÍK, Jiří. K odpovědnosti rozhodce v českém právu. Právní rozhledy, 2015, č. 20. ISSN 1210-6410, s. 694.
[22] Viz § 13 odst. 2 RozŘ: "Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku;3) tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců."
[23] Viz § 19 odst. 4 RozŘ: "Strany mohou určit postup také v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena. Použití řádu stálého rozhodčího soudu tím není dotčeno."
[24] Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 6. 2012, č.j. 19 C 6/2010-110, potvrzeným v odvolání rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č.j. 68 Co 513/2012-175, v dovolání Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn.: 25 Cdo 2790/2013 (ústavní stížnost proti všem těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního sudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn.: II. ÚS 57/15) dospěl k závěru, že: "Bylo sice prokázáno, že v souvislosti s vydaným rozhodčím nálezem z majetkové sféry žalobce ubyla částka 11.209.962,63 Kč, i to, že žalovaný v rozhodčím řízení vydal rozhodčí nález, který byl zrušen pravomocným soudním rozhodnutím. Rozhodčí nález však nebyl nezákonným rozhodnutím. Podle soudu nelze sankcionovat rozhodce za jeho právní názor s výjimkou případu, kdy by takovým rozhodnutím byl spáchán trestný čin. Podle soudu žalovaný v rozhodčím řízení postupoval podle zákona, rozhodoval podle právního stavu platného v době rozhodnutí a s přihlédnutím k důkazům, které byly stranami navrženy a byly v době jeho rozhodování k dispozici, v odůvodnění vysvětlil důvod jeho vydání. Soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu je podle soudu vyloučen, přičemž rozhodce s ohledem na svoji rozhodovací pravomoc nemůže být pohnán k odpovědnosti za právní názor, který ve věci aplikoval a na jehož základě vydal rozhodčí nález, byť by šlo o stanovisko po právní stránce odlišné od názoru obecných soudů."